Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Prof. Vladimír Kosil :   Z mých deníků

Prof. Kosil ve vzpomínkách arch. Čejky

První rektor Vysoké školy zemědělské v Praze ve vzpomínkách architekta Jana Čejky



  

 

 

 

 

        Prof. Dr. Ing. Jan Čejka  (foto z roku 2011)

 

Administrátorka webu si od března 2018 vyměnila s panem architektem prof. Dr. Ing. Janem Čejkou (v srpnu 1968 se mu podařilo narychlo odejít z tehdejšího Československa a od té doby žije v zahraničí) několik mailů -
se svolením použít z nich vybrané informace i pro tyto webové stránky.

Vždycky mne překvapí, jak člověka doženou staré historie ...
Jsem ročník 1933, takže mně v roce 1958 (kdy byly vyhlášeny výsledky soutěže) bylo teprve 25 let. Porota byla tehdy dosti překvapená neznámým jménem, protože soutěž byla anonymní. Jen předseda Prof. František Čermák mne znal, protože jsem u něj dělal státnici.
První cena byla dosti dobře dotovaná - padesát tisíc korun, čili asi dvě Octavie. Protože jsem byl čerstvě oženěn (svatba na Staroměstské radnici byla v roce 1957), přišla nám ta suma velice vhod. Mohli jsme si za ni koupit družstevní byt a zařídit ho.


Porota posuzovala 24 vypracovaných a k zadanému termínu (na začátku roku 1958) odevzdaných návrhů.
Podle dat meziroční inflace, jak je pravidelně uvádí ČSÚ, částka za první cenu 50.000 Kčs v roce 1958
odpovídá v přepočtu částce cca 747.000 Kč v roce 2017.

Pak bylo zase delší dobu ticho, až mně jednou zavolal někdo z VŠZ, kdo byl zodpovědný za přípravu soutěže a za celý stavební program, na jehož jméno (kvestor Šindelář, technik Červený?) si nemohu vzpomenout a jehož zásluhy o celou akci byly výjimečné, že pan rektor Kosil by chtěl se mnou mluvit.

Tak jsem se jednoho odpoledne dostavil do jeho kanceláře, ale bez velkých iluzí. V rozhovoru mne, jak se říká "oťukával", a čím déle jsme se bavili, tím víc vzrůstala vzájemná sympatie. Šlo spíš o všeobecné vzdělání a o postoj k životu, než o stavební otázky (o politice jsme se nebavili, ale bylo zřejmé, že o ní nemá, zrovna jako já, velké iluze), až konečně poslal pro lahev bílého vína z karlštejnského vinohradu, který škole patřil. Mezitím se setmělo, bylo na čase jít domů. Pan profesor Kosil objednal taxíka. Sedli jsme si na lavici před vchod budovy (kterou, jako celé Vítězné náměstí, navrhl před válkou architekt Engel) a čekali. Možná, že jsme i něco prozpěvovali, každopádně jsme měli dostatečné promile. Já jsem měl s sebou tašku, ve které jsem měl shodou okolností plechovku s červenou latexovou barvou, se kterou jsem chtěl doma natřít jednu stěnu. Ta se překlopila a nepozorovaně roztekla po lavici. Teprve když přijel taxík, jsem si všiml, že mám kalhoty celé rudé. Jestli je měl pan rektor Kosil taky? Myslím, že ne, seděl na druhé straně. Každopádně jsme společně vystlali sedadlo v autě novinami a jeli nejdřív ke mně domů.
Pan rektor mne ujistil, že se zasadí o to, abych ten projekt, vzdor mému nezkušenému mládí, mohl vést, což se také stalo. Za tu jeho odvahu jsem mu nesmírně vděčný, vždyť to bylo velké riziko. Jak se mu to podařilo, o tom nemám žádné vědomosti.

Ten deník, co jste mně poslala, dokumentuje jednu z akcí příprav na projekt. Pan rektor Kosil mne vzal s sebou do Nitry, abych si při té příležitosti mohl prohlédnout tamní zemědělskou školu a pohovořit s příslušnými specialisty, zatímco on tam měl jiné práce.

Tu zakázku na projektování VŠZ dostal Agroprojekt (Státní ústav pro projektování zemědělských staveb), kam jsem musel z STÚ (Státní typisační ústav) přestoupit. Dostal jsem přidělené spolupracovníky, ale několik jsem si mohl vybrat sám. Tehdy mně přišlo vhod, že po tzv. Maďarských událostech 1956 bylo několik asistentů a docentů z politických důvodů vyhozeno z fakulty architektury. Čtyři z nich jsem mohl přes politický odpor prosadit, takže bylo o kvalifikaci postaráno (v Agroprojektu byla úroveň nevalná). Část našeho spolku (ve špičce asi 10 kolegů) seděla na Staroměstském náměstí v paláci Kinských, který tehdy patřil ministerstvu školství a kultury (v jedné ze sousedních kanceláří seděla paní Alice Masaryková, která na ministerstvu, kupodivu, ještě mohla pracovat). A já jsem cirkuloval mezi sídlem Agroprojektu v Jindřišské a Staroměstským náměstím. Škoda, že jsme nemohli dělat také prováděcí plány, ale na to měl monopol Stavoprojekt (Průmstav?). Mohl jsem to jen nadále koordinovat.

Já jsem nechtěl zůstat v Agroprojektu, kde bych musel jenom osazovat typizované kravíny a tak jsem se přihlásil o uvolněné asistentské místo na fakultě architektury u již zmíněného prof. Čermáka, které jsem také dostal. To muselo být tak okolo roku 1960 (kdy se nám také narodila dcera Markéta).
Z fakulty jsem měl nadále v Suchdole tzv. umělecký dozor a často jsem byl na staveništi. Při vůbec mé první návštěvě na staveništi na začátku výstavby všichni zúčastnění seděli ve stavební kanceláři a čekali a čekali, až jsem se zeptal, na koho se vlastně čeká. "Na architekta", ozvalo se několik hlasů. "Ale to jsem já", odpověděl jsem. Oni si nedovedli představit, že tenhle chlapeček (vypadal jsem na svůj věk ještě mladší) má vést tuhle stavbu.


V době soutěže už stála studentská kolej (B,C,D) v hrubé stavbě a ty první tři domy u Kamýcké, o kterých se zmiňujete. Za ty nenesu žádnou zodpovědnost a tu socialisticko-realistickou kolej nebylo jednoduché do moderního areálu zabudovat.

Umělecký dozor jsem měl v Suchdole až do přelomu let 1964/1965, kdy byl Suchdol prakticky hotov a já jsem byl "vyexpedován" Polytechnou na Universitu v Bagdádu, protože jsem uměl anglicky a protože tam právě vyhodili západní profesory (po šestidenní válce s Israelem) a sháněli náhradu v Československu, Polsku a Maďarsku.

Ještě v r. 1967/8 jsem byl zase dva semestry v Praze, ale pak přišel srpen a nám se honem podařilo znovu odejít do Bagdádu, odkud jsme se již nevrátili. Na cestě do Kanady jsme uvízli v Mnichově, kde se stavěla olympiáda a pro architekty bylo moc práce. Z kanceláře Dr. Betze jsem se dostal na mnichovskou techniku a v r. 1978 jsem udělal doktorát (s vyznamenáním). Téma disertace bylo z islámské architektury, o které jsem nasbíral spoustu dokumentů.

S doktorátem skončila moje smlouva s technikou a tak jsem se přihlásil o profesuru na nově založené fakultě architektury v jordánském Ammánu. Tam jsem se stal po roce děkanem a také vyhrál první cenu v mezinárodní soutěži na mešitu krále Abdullaha. Po pěti letech v Ammánu jsem přešel na americkou universitu v libanonském Beirútu. Odtud mne vyhnala občanská válka.

Shodou okolností jsem v té době byl přijat v přijímacím řízení jako profesor v Müsnsteru a tak jsem tam v roce 1984 nastoupil. V r. 1998 jsem oficielně odešel do penze (učil ale ještě devět let omezeně dál). Moje žena Zdeňka pracovala celou tu dobu v Mnichově v Ústavu Max Plancka na molekulárních strukturách. V r. 1998 jsme se jako penzisti odstěhovali do Grevenu u Münsteru. Takový je pestrý život utečenců. Zdeňka říká, že by jí méně pestrosti bylo bývalo příjemnější.

S panem Kosilem jsem se ještě několikrát setkal, ale spíš jen formálně, ty stavební záležitosti nedirigoval osobně.

Ze záznamů v denících (počínaje již rokem 1953) je zcela patrné, že podíl profesora Kosila (od r.1952 prvního rektora samostatné VŠZ) na výstavbě areálu VŠZ je zcela výjimečný - díky jeho obrovskému úsilí a osobnímu nasazení se podařilo vybudovat (v té době zcela ojedinělý) vysokoškolský kampus právě na severozápadním okraji Prahy - v Suchdole.

Záznam z deníků - podíl prof. Kosila na výstavbě areálu VŠZ - viz modrý odkaz:

P.S.: Dodatečně administrátorce webu pan prof. Čejka poslal email s fotografiemi indexu jeho manželky paní Zdeňky - vzpomněla si, že index v prvním ročníku VŠ jí podepsal jako děkan pan prof. Kosil a že jeho podpis má i u zapsané zkoušky z nauky o podnebí a půdě.
Do druhého ročníku pak paní Zdeňka přestoupila ze studia zemědělského a lesního inženýrství na studium chemie.

 

 

 

  • © Veškerý textový i multimediální obsah na těchto webových stránkách podléhá autorským právům. Kopírování, reprodukce a šíření tohoto obsahu či jeho částí jakýmkoli způsobem bez vědomí a svolení administrátora webu je zakázáno. Citace krátkých výňatků pro referenční účely je povolena, jestliže je doprovázena uvedením zdroje (v případě webových stránek klikatelným odkazem). Sdílení a šíření hyperlinku (odkazu) NENÍ porušením těchto práv.
TOPlist